Rukovět českého motorkáře v Iránu
Hranice.
Na hranicích nebyl jedinej problém, alespoň na těch iránských. Měli jsme karnety z Autoturistu, 1600 Kč vyřízení, 6000 Kč záloha, kterou vrátěj po návratu. Nikde ale není napsáno, jak dlouho po návratu. Jsme doma tři týdny a prachy nikde, klasický postup všech komoušských pohrobků. Na hranicích si utrhli kus, chtěli vidět pas a to bylo všechno při cestě tam. Celníci zdvořilí, anglicky mluvící a jednu věc dokáže dělat jeden. Což ve srovnání s tureckejma tupounama, kde všichni mleli jen svojí hatmatilkou, každou blbost jich muselo řešit pět a stejně ji nevyřešili, byl skutečnej balzám na duši. Při zpáteční cestě chodil venku pán, do karnetů opisoval SPZ motorek a další uvnitř to bušil do počítače. Bylo to zase rychlé a bez zbytečných průtahů. Trochu problém jim dělalo volání našimi jmény, ale snažili se.
Benzín.
Síť benzínek je poměrně hustá, nestalo se, že by vzdálenosti mezi pumpama byly větší než 100 km. Bohužel zdaleka ne každá benzinka má bezolovnatej benzín. Nebo obráceně, jen málokterá ho má a to dokonce i ve velkých městech. Pumpaři dost často mlží a může se vám stát, že tvrdí Bedum esorp (bezolovnatý benzín) není v celém městě, ani kapka!! Což nebejvá pravda, jak jsme se sami přesvědčili. Takže se vyplatí hledat, nám občas pomohli i policajti, který nás dovedli s rozsvícenými majáky k pumpě, kde bedum esorp byl. Mnohem víc se ale vyplatí vyhodit katalyzátor. Ušetříte spoustu času a nervů.
Benzín je poměrně levnej, cca 7 Kč za litr. A to je cena pro turisty, místní platí ještě míň. Nafta za 30 haléřů, ale na dieselovym Enfieldu se tam asi nikdo nechystá. Místní mají na benzín karty – je to normální přídělovej systém. Na kartě je 300 litrů na měsíc a kdo je projezdí, stojí. Aspoň teoreticky, ve skutečnosti tam zřejmě funguje solidní černej trh. Ptali jsme se na celnici, jestli potřebujem karty a celník tvrdil, že ne. Když se nás 20 km za hranicema zeptal pumpař, jestli máme karty, trochu nám zatrnulo. Ale ukázalo se, že karty opravdu potřebovat nebudem. Přijeli jsme k pumpě a když jsme měli kliku a měli bedum esorp, postavili jsme se do řady k jednomu čerpadlu, pumpař zasunul vlastní kartu a natankoval všem naráz. Poslední platil. Točili jsme se v placení a nikdy nebyl žádnej problém. Spousta pump v Iránu nemá tankovací pistole, který samy vypnou, když je nádrž plná. Takže je benzín všude, na motorce, na vás, na zemi a nikdo si s tím neláme hlavu. Když jsme tankovali do přídavných kanystrů s opravdu malym hrdlem, byla všude kolem benzínová potopa, ale nikdo se tim nevzrušoval. Koneckonců, platili jsme všechno, co vyteklo z pistole, tak jakýpak copak.
U pump se běžně kouří, když nás jeden pumpař pozval do svý boudy na čaj, hulil on a s ním pochopitelně i všichni naši kuřáci. Občas maj někde hasičskej koutek, což je zabradlí, na kterym visej čtyři kýble s pískem. Fakt bych tim nechtěl hasit motorku.
Silnice.
Asfalt je prakticky všude, takže když spěcháte, můžete jet opravdu rychle. Pokud si samozřejmě troufáte překročit rychlostní limit. Ten je tu pro motorky 80 km/h, ale my jsme drželi cestovní rychlost kolem 120 km/h. Policajtů je všude hodně, a hodně jich má příruční radary, kterýma na dálku měří rychlost. Buď jsme měli vždycky štěstí, nebo podobně jako v Albánii cizince na motorkách nestavěj, zkrátka rychlost s námi nikdy nikdo neřešil.
Občas narazíte na zvláštní asfalt z hrubých kamínků, zalitých v téru jen zhruba do půlky. To co trčí ven klouže trochu za sucha a fakt hodně za deště. Trochu to připomíná chorvatský vápencový kluziště. Oblíbený je taky vyfrézování půlky silnice, který ideálně začne v zatáčce, do který vjíždíte a máte slušně naloženo. Pokračuje to někdy pár metrů, někdy 10 kilometrů. Se špuntama ideální povrch…
Silnice značený v mapě žlutě jsou velmi často dvouproudý. Zajímavý je, že silnice vedoucí tam vede často úplně jinudy, než silnice, po který jedou auta naproti. Jinými slovy, nevidíte žádný protijedoucí auta, jen občas vykoukne někde v dálce silnice, kde jedou auta opačným směrem. Většina silnic je přeplněná stařičkými trucky, které vozí hlavně železo – traverzy, ocelové pruty, roury. Případně obrovské kamenné kvádry. Díky tomu jsou pekelně dlouhé, jedou nalepené za sebou a strašně smrdí. Což tolik nevadí, když má silnice víc pruhů, ale je hodně nepříjemný, když stejná kolona náklaďáků jede taky proti vám po běžný dvouproudovce. Předjíždění se stává adrenalinovým sportem, neustále dostáváte nažrat černýho kouře z vejfuků umístěných rafinovaně zhruba ve výšce vaše nosu. Udržet šest motorek pohromadě je v takovym provozu skoro nemožný, takže jedete pořád s očima nalepenýma ve zpětnym zrcátku. Ještě že iránci nesvítí, takže světla motorek za sebou dobře vidíte. Iránci jezdí dobře a platí to i pro řidiče kamionu. Jen málokdy se stává, že jeden stojící kamion předjíždí druhej a celej manévr trvá deset kilometrů, což je na D1 zcela běžný. Když se někdo rozhodne předjíždět, jede jednoznačně rychleji a trvá to chvíli. Občas při zběžném pohledu do kabiny nad sebou zjistíte, že maník za volantem řídí truck bosýma nohama a rukama telefonuje a kouří. Než se stačíte leknout, jste pryč a pak nějakou dobu radši nahoru nekoukáte.
Povrch silnic je poměrně kvalitní i na silnicích nižších tříd, takže když chcete offroad, musíte ze silnice pryč. Prašných cest, vedoucích kamsi mezi hory je všude dost a rozhodně nehrozí, že by vás někdo pronásledoval. Když jsme si jednou udělali menší vyjíždku do pahorků mimo hlavní cestu, projeli jsme malou vesnici. Zastavili jsme, lehli do trávy a odpočívali. Za pár minut dorazil chlapík na motorce, pozdravil se s námi a pak už jen mlčky koukal, co budem dělat. Nedělali jsme nic, tak se asi po 15 minutách sbalil a odjel.
Motorky nesměj na dálnice, ale to vlastně vůbec nevadí. Skutečných dálnic je v Iránu jen pár stovek kilometrů a všechny se daj objet po normální silnici. Jednou nás policajt navedl ven z města Saveh směr Esfahan a poslal nás na dálnici, která začínala asi tři kilometry za městem. Řekli jsme si, že to teda zkusíme, ale před boudama na placení mýtnýho stáli jiný policajti a ty nás stopli. Očumovali motorky, který byly tlustý skoro jak auta a navíc měly i blinkry, takže to vlastně skoro byly auta. Volali nějakejm svejm šéfům, ale výsledek byl nakonec jasnej. Musíme jinudy. Což zase nebyl takovej problém.
Když už jsem u těch blinkrů. Pokud chcete někoho na silnici předjet a nevidíte před něj, naznačí vám blinkrem, že je naproti volno a můžete ho předjet tim, že zabliká. Ovšem levým blinkrem, takže si chvíli myslíte, že se sám chystá někoho předjet. No za pár dní si zvyknete, ale je to divný.
Mimo města (a občas i v některých menších) potkáte docela často stáda koz a ovcí, sem tam i něčeho většího. Většinou se pasou ukázněně na krajnici, čert ví, proč je to tam tak táhne. Ve vyšších horách jsou stáda větší a na krajnici už se nevejdou, takže jich je plná silnice. Pastevci se tim nijak netrápí a nechávaj na vás, jak se mezi zvířaty protáhnete. Občas některý z poměrně velkých psů, co stáda doprovázej udělá náznak akce, takže se s tím raději nepářete a projedete, jak nejrychleji to jde. Kdo jel Rumunsko nebo Albánii, určitě ho to nepřekvapí.
Na rychlostních komunikacích maj Iránci skvělou vychytávku. Pokud jsou dva pruhy tam a dva pruhy zpět souběžně vedle (proti) sobě a mezera mezi nimi není příliš velká, je čas od času propojený spojnicí, kde se můžete otočit do protisměru, vrátit. Bývá to často za městy, pro případ že by někdo přejel, nebo u benzínek, které jsou jen na jedné straně silnice. Během kilometru je odbočka, která vám umožní se vrátit zpět k pumpě na druhé straně, pak jedete kilometr a zase si přejedete do svého původního směru. Žádný složitý soustavy nadjezdů po 50 kilometrech od sebe.
Vzdálenosti mezi městy jsou značeny vždy číslicemi končícími pětkou. 25, 15, 5…. Jiný čísla v podstatě neuvidíte. Názvy měst jsou farsí i latinkou u větších měst, u menších měst a vesnic často cedule nejsou vůbec, nebo chybí latinka. Skvěle jsou značený zatáčky, i těm velmi pozvolným předchází soustava dobře známých, červenobílých šipek.
Pokud jedete po čtyřproudovce (v každém směru dva pruhy) v rychlém pruhu, neznamená to vždycky že je jenom váš. Klidně se v zatáčce vynoří auto v protisměru, které si udělalo svůj třetí rychlostní pruh!
Světla.
V Iránu se ve dne nesvítí. Naše novější motorky to maj tak, že jak se nastartuje, rozsvítí se světlo. Některý jsme navíc z domova zvyklí svítit ve dne dálkovýma světlama. Takže na vás neustále blikaj protijedoucí auta, že svítíte. Nebo vás zdravěj, což je těžký rozeznat, protože vás taky budou zdravit všichni a pořád. Ti co jedou před vámi, vedle vás, naproti vám i ti co stojej u silnice. Není neobvyklý, že vás předjede chlap v autě, jednou rukou řídí a druhou natáčí mobilem kolonu motorek, nakonec se otočí, aby měl pěknej čelní záběr a vůbec nekouká, co se děje před nim. 5 vteřin, 10, 15… Bojíte se za něj, ale vždycky to dobře dopadlo.
Jednou se stalo, že nás zastavil policajt a upozorňoval na to, že svítíme a chtěl po Vrbovi, aby světla vypnul. Vrba svou 20 let starou Afriku zhasnul, my co nemůžem jsme prostě svítili dál. Iránci sami rozsvítí světla, až když se setmí. Opravdu setmí. Takže často protijedoucí auto nemáte šanci vůbec uvidět, pokud to z úplný tmy před vámi nezabliká, čímž vám auto naproti, který pravděpodobně řídí kočka, signalizuje, že ho oslňujete. Je to nebezpečný když předjíždíte, ale to máte částečně ve svých rukách. Ještě nebezpečnější je, když předjíždí bez světel někdo proti vám, ale vždycky jsme to zvádli. Příjezdy k městům jsou dost často několikaproudý, kvalitní silnice, který jsou osvětlený lampama, takže tam auta vidíte, i když si šetřej žárovky.
Města.
Jízda, hlavně ve větších městech, je zážitek. Menší města jsou docela v pohodě, většinou jedna hlavní ulice, na ní semafory, na začátku a na konci kruhák a na něm nějaký šílený umělecký výtvor, většinou alespoň pětimetrový. Namátkou třeba orel, držící v pařátech zeměkouli, přičemž pevnina, která je namířena směrem k vám a označena obrovským nápisem, je AFRIKA. Proč právě Afrika, ví jen Alláh (možná). Celý je to postavený na obrovský konstrukci, která si mohutností a výškou nezadá s Eiffelovkou, zřejmě aby iluze letu dravce byla dokonalá. Je škoda, že většinou musíte kromě uměleckého skvostu sledovat desítky lidí, co v houkajících autech jedou kolem vás a hodnotu díla tak nemůžete úplně docenit.
I na malých městech je kolem neustále spousta aut a malých motocyklů, které vás za neustálého troubení předjíždí, některé dokonce několikrát. Maximální povolený objem motocyklu v Iránu je totiž 200 ccm a průjezd mastodontů městem je pro všechny místní motorkáře vítanou příležitostí k měření sil. Jezdí skutečně jako blázni a docela chápu, proč tu nejsou povolený vyšší kubatury. Kličkují před vámi, staví motocykly na zadní a často dobrzdí jen těsně za vaším zadním kolem. Do toho pokřikují a dělají myšky autům kolem, aby vám názorně předvedli, jak se má správně jezdit. Nicméně, ačkoli jsou šílený, maj svý stroje dobře zmáklý, jezdí totiž pravděpodobně od velmi útlého věku. Největšímu kaskadérovi, kterej nás doprovázel, nebylo víc než 14 let. Čím větší město, tím víc divokých prskoletů a tím víc aut. Základní pravidlo pro jízdu v iránském městě je NEZASTAVOVAT. Jede se pořád a pořád jedou všichni. Když se zastaví, není důvodem ani tak červená na semaforu, jako spíš fakt, že holt přes křižovatku už jede někdo jinej. U velkých křižovatek se semafory jsou světla nahoře, ale za křižovatkou a vedle červené i zelené běží odpočet, jak dlouho ještě budou svítit. Takže žádný překvapení, všichni jsou vždycky pěkně nastartovaný.
Na kruhových objezdech, a těch ve městech opravdu hodně, nestaví nikdo. Po silnici se valí řeka aut a motorek, která se rozlévá všemi směry v prakticky neměnném rytmu a zastavit znamená narušit tento rytmus a být sražen proudem. Když poprvé vjedete do tříproudého kruháku, z něhož ten krajní chce ven a všichni kolem vás chtěj dovnitř, zaváháte. Ale nezbyde vám, než držet lehce plyn a hledat mezeru, do který vrazíte přední kolo. Protože jakmile je tam, jste tam i vy. Ostatní kolem ihned pochopí, co máte za lubem a nechají vás jet, přičemž sami zpomalí jen natolik, aby se protáhli dva centimetry za vaším zadním kolem. Nikdo nebliká, protože koukat na blinkry je v tom množství a hustotě aut prostě nemožný. Na druhym kruháku už budete jistější a za pár dnů už si nedokážete představit, že by se mělo jezdit nějak jinak. Iránci jezdí dobře, jako lidé, kteří svůj vůz denně využívají jako dopravní prostředek a neslouží jim k potvrzení statusu. Nebojí se, ale zbytečně neriskují, jezdí tak, aby o nich ostatní věděli, tedy s rukou na klaxonu, ale nejsou podráždění.
Když potřebujete pomoc, prostě se zeptáte řidiče vedle vás a když vám nedokáže poradit slovy, což je většina případů, není mu líto času, změní svůj původní směr a odvede vás, kam potřebujete. Nevíte samozřejmě, jestli vás vede tou nejkratší cestou, ale to není zas tak důležitý. V Savehu nás vedl motorkář intelektuál, který se svým spolujezdcem diskutoval o knize, co ten za ním četl. Kličkoval přitom přes město a troubil před krámkama všech svých kámošů, aby jim ukázal kolonu co vede. Měl na svým pincku nainstalovanou houkačku z auta a když poprvé vedle nás zatroubil, málem jsme spadli z motorky.
Když je třeba, hodně často pomůžou i policajti, který jsou velice přátelský. Jestli se takhle chovaj i k místním, nemohu říct. Na druhou stranu v oblastech obývaných Kurdy to byli právě policajti, co nás dovedli k pumpě, ale zároveň zavolali tajný. Takže je to asi kus od kusu, tak jako všude.
Chodci jsou lovná zvěř, což jsme si při toulkách po městech vyzkoušeli na vlastní kůži. Na silnici jsou trpěni, ale nikdo na ně nebere ohled. Takže přechod nepřechod, musíte se dobře dívat a přesně hodnotit, jestli se do mezery mezi dvěma autama vejdete a pak pospíchat. Když má silnici tři pruhy v každym směru, je to docela zážitek. Ale nikdo si nestěžuje a dokonce i starý lidi se snažej přebíhat opravdu křepce. Na chodce se moc nehouká a ti na oplátku na nikoho nehrozí.
Policie.
Je všude a to doslova. Ať je to jak chce, je Irán policejní stát a pořádek musí byt. Ve městech jezdí policajti v autech i na motorkách a když někoho chytnou, jsou nesmlouvaví. Jak už jsem psal výš, k nám byli vždycky velmi přátelští a ochotní. Jedinou výjimkou byla dvojka na rychlostní silnici, která nás zastavila bez zjevnýho důvodu a zvlášť druhej, co nám máchal před nosem kalašnikovem, byl docela nepříjemnej. O to víc, že jsme ani netušili, co říká. Nakonec nás nechali být. Osvědčilo se pozdravit mávnutím jako první. Tuší náklonost a pak už jen s vyvalenýma očima odpoví na pozdrav.
Policie je na kruhových objezdech měst, na náměstích. Maj stanoviště u začátků rychlostních silnic a pak zhruba každých 50 km. Někde je jen stanoviště a nikde nikdo, takže nemusíte ani zpomalit. Někde jsou a koukaj po motorkách, někde zastavěj a obligátně se zeptaj, odkud jste, pro formu i omrknou pasy. Do Iránu potřebujete mezinárodní řidičák, ale ani jedinkrát ho po nás nikdo nechtěl. Nevzpomínám si, že bych viděl šourající se dvojici v nepadnoucích uniformách někde brázdit chodníky. 
Vítr.
Řekl bych, že to byl jedinej skutečnej nepřítel. Tušili jsme, že bude Irán větrnej. Pohybujete se neustále zhruba ve výšce Sněžky a nejvyšší průsmyky byli ve 2800 metrech. Nejsou tam žádný stromy, jen pláně a skalnatý hory. Takže vítr se dal čekat. Ale co se dělo tam, nemá obdoby. Víc než polovinu dní, který jsme strávili na cestě, foukal opravdu pekelnej vichr. Ne do zad, ne zpředu, vždycky jako na svini z boku a je to vítr, co vás chce srazit z motorky. Jedete v náklonu proti větru, jakobyste projížděli zatáčku, abyste tomu dokázali čelit a vítr vás nepřevrhl. Zajede za skálu, srovnáte se a při výjezdu zpoza ní dostanete ránu, která vám chce servat helmu z hlavy a motorku i s vámi hodit do škarpy. Nakloníte se a máte pocit, že se vám ten hajzl snaží podrazit kola. A tímhle stylem jedete 300 km. A když máte navíc ještě smůlu a k tomu děsnýmu větru se přidá i déšť, nebo ještě líp začnou padat kroupy, zažijete fakt hodně těžký chvilky. Mockrát jsem jel s rukou před obličejem, protože v krosový helmě jsou rány kroupama, který žene vítr 100 kilometrovou rychlostí, do obličeje opravdu jako masáž drátěnym kartáčem.
Protože jsem měl na helmě kameru, jezdil jsem často poslední a díval se na pět motorek před sebou, jak se v hlubokym náklonu probíjej větrem. Vlastně to vypadalo docela směšně a asi bych se i smál, nebýt neodbytnejch myšlenek, že příští nečekanej poryv větru se mnou švihne pod kola protijedoucího náklaďáku a bude po prdeli. Když foukal takhle hroznej vítr, byla jízda skutečnej boj a měli jsme toho na konci docela plný zuby. Je ovšem třeba doplnit, že naše drahé polovičky, ostřílené a zkušené cestovatelky, neměly ani v tomhle pekle problém usnout a občas mě ze zápasu s živly probralo typické klepnutí Libuščiny helmy zezadu do mé, neklamné znamení, že spinká.
Off road.
Rozhodně není v Iránu problém. Měli jsme málo času a v plánu hodně kilometrů, takže jsme se drželi hlavně asfaltových cest. Ale šotoliny jsou všude, ačkoli je těžký zjistit, zda někam vedou. Můžou končit za nejbližší horou, nebo bejt dlouhý desítky kilometrů. Zkusili jsme ty i ty a vždycky jsme byli nadšení. Na cestách značených v mapě bíle, což byly právě luxusní polňačky většinou nikoho nepotkáte a dá se jet opravdu pěkně ostře. Poušť není Sahara, ale hrbatá pláň plná trsů trávy a kamenů, takže jsme se drželi cesty naznačené koly aut. Cesta pouští z Yazdu ke klášteru Chak Chak byla dlouhá asi 60 km a bylo to opravdu famózní ježdění.
On the road.
Najeli jsme v Iránu za 11 dní 4200 kilometrů. Neměli jsme jedinej vážnější problém, snad kromě neustálého shánění bezolovnatého benzínu. Za sebe říkám, že Irán je země, kde i cesta může být cílem. Jakkoli cíle, do kterých jsme každý den dojížděli, byly opravdu nádherné. Jízda Iránem vám na každym kilometru nabídne nádhernou podívanou, krajina se často mění a i když se někdy před vámi otevře rovina a silnice jak podle pravítka, hory a kopce kolem budou zárukou, že máte pořád na co koukat. Pokud jste tedy stejně jako my lidi, co se chtěj nechat okouzlit vším, co země, kterou právě jedete, může nabídnout. Irán byl pro mě zemí, která nabídla po všech stránkách maximum.